Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 6. 2012

Andreas Gabriel

 Potkali jsme se v Marina di Salivoli v Piombinu. Sobotní ráno se teprve probouzí, slunce se ještě pořád koupe v mořských vlnách, všechno je lehce vlhké od ranní rosy. Sedí na schodech přístavní věže s termošálkem v ruce a žvýká rohlík.

„Ahoj!“

„Ahoj.“ Jsem ještě trochu rozespalý a nemám moc chuť se pouštět do konverzace.

„Nemáš trochu horký vody na kafe? Mám rozbitý vařič.“

„Mám. Počkej chvilku, hned jsem zpátky“

Opatrně, abych nevzbudil celou posádku, vařím tu trochu vody. Za chvilku s radostí nastavuje termošálek pod kouřící konvici.

Teprve teď jsem si všimnul stanu, postaveného na betonovém molu.

„Dík.“

„Nemáš zač. Proč stanuješ zrovna tady? Nebylo by to lepší někde v lese?“

„Tam bych to měl daleko k lodi J.“  ukazuje na konec mola.

Nad molem na nás čučí dva malinké stěžně. Jdu se na ně podívat.

Páni!!! Chce mi snad někdo namluvit, že na tomhle plavidle se sem tenhle týpek dostal po moři? Dva svázaný kajaky, dva stěžně, malý přívěsný motor a srolovaný plachty. Na břehu malý stan, loďák a kanystr na vodu. Takhle asi vypadá živý dobrodruh!

Znovu si ho prohlížím. Jo, jak kdyby vypad z knížky Jacka Londona. Rozcuchaný blond vlasy, lehce nazrzlý půlroční plnovous, vyšisovaný kraťasy a triko, stoletý sandály.

„Kde ses tu vzal?“

„ No, stavil jsem se tu na nákup. Jsem na cestě kolem Středozemního moře a pak dál podle atlantskýho pobřeží domů do Německa. Jsem na cestě osmý měsíc.“

„Kecáš. To bys musel plout i v zimě.“

„Nekecám. Na zimu jsem se vrátil domů a teď už zas dva měsíce pluju. Podívej se na moje stránky. Nejdřív jsem to zkoušel na trojkolce, teď na vodě.“

„Tak tomu říkám dobrodružství. A co na to rodina?“

Trošku se zarazil a jen lehce pokrčil rameny. Všechno má svoje klady i zápory.

Voda v konvici vychladla, slunko se vyhouplo nad obzor a v kokpitu naší Bavárky začalo být rušno. Posádka se těší na nová dobrodružství, je čas se jí začít věnovat.

„Tak ahoj a dobrý vítr!“ Tu stopu vody pod kýlem mu snad ani nemusím přát. S tímhle plavidlem by ji našel  i v kaluži u nás před barákem.

Než jsme se nasnídali a nachystali, byl na vodě a pomalu se blížil k vlnám za přístavní zdí, které se z těch dvou svázaných skořápek museli zdát pořádně velké. Ještě jsem mu stačil zapískat a zamávat na pozdrav než zmizel za červeným majákem.

 

 
p1050416-1.jpg
p1050421-1.jpg