Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 11. 2011

Poprvé v Ladakhu

 Konečně v Indii. Na tuhle cestu jsme se s Janou chystali a domlouvali už několik let. Ale přece jen jsme neměli dost odvahy se do Himálají pustit sami. Konečně se nám podařilo domluvit se s Honzou, zkušeným cestovatelem a vyrazit. Šestičlenná partička je tak akorát. p1040515a.jpg

Delhi nás uvítalo příjemnými 30 stupni a vzduchem jak v prádelně. Věci necháváme v left-luggage a vyrážíme do starého města. Plno lidí, auta, motorky, rikši, neustálé troubení a zvonění – kdo je víc slyšet má přednost, obchůdky se vším možným zbožím a službami, které si člověk jen dovede představit, bezdomovci ležící na kusu kartonu uprostřed ulice, smrad, špína, lidské hemžení a přitom všechno jakoby v klídku a pohodě. Mazec. Něco, co znám jen z vyprávění, fotek a filmů mě fascinuje.

Večer se dost vyčerpaní vracíme na letiště a zkoušíme přebalit bágly - mám ho nad 20 kg, což do letadla do Lehu nejde. V báglu je rozsypaná polenta a čínská polívka. Asi praskly při turbulencích a letecké akrobacii nad Rumunskem cestou do Dubaje. Později jsem zjistil i zdemolovaný hrnec. Snížili jsme váhu a znovu zabalili batoh do igelitu. Špatně. V noci pršelo, bágly byly zřejmě venku na dešti a z práškové polenty je skutečná kaše.

V 6.30 v pátek 22.7. přistáváme v Lehu. Nikdo mi nevěřil, že je tu přes den 27, ale už teď ráno je pěkné teploučko. Malý taxík nás za 170 rupek přemisťuje za 15 minut do centra Lehu. 2 dny aklimatizace v 3500 m n. m. by nám měly stačit. Trávíme je prohlídkou městečka, kláštera, bazaru i hospůdek a vnitřně se připravujeme na trek. Je před námi 21 dnů na pochodu z Lamayuru  přes Padum do Darchi. Trek přes několik čtyřtisícových sedel zakončený sedlem Shingo-la 5090 m n.m. A před ním ještě návštěva české školy v Kargyaku, nejvýš položené vesnice v Ladakhu. Škola je 4200 m n.m.

p1030902a.jpg

Člověk míní, pán bůh ( nebo že by tady Buddha?) mění.  V neděli ráno utíkáme na autobus do Lamayuru a Jana s Vojtou mají horečku přes 38. To není dobrý začátek. To není horská nemoc. To není jen tak. V Lamayuru oba zalezli do postele a my máme celý den na to, rozmyslet se, co bude, jestli je to nepřejde. Nepřešlo. Nastupuje plán B. Honza, Markéta a Féja vyráží na trek, já, Jana a Vojta jedeme busem do Kargilu o 1000 výškových metrů níž a odtud pojedeme do Padumu, kde bychom se měli za 9 dní potkat. Autobus je narvaný k prasknutí, hlasitá hudba útočí na ušní bubínky cestujících. Na střeše zůstalo místo akorát pro nás tři a jednoho angličana. Tak toho využíváme. V půlce cesty se autobus trochu vylidnil a tak nás řidič zahnal dolu. Na podlahu.

Kargil je špinavé město s divokou řekou a drahými guest housy.  Co se dá dělat. Bereme ten zdánlivě nejpřijatelnější ( ne cenově )  a pokračujeme v léčbě. Horečku už mám taky, ale co je horší, Vojtovi neklesá, spíš naopak. Nezabírají ani antibiotika. Po 3 dnech horeček to Vojta vzdává. Chce jet domů. Podařilo se nám přebukovat letadlo z Delhi a sehnat letadlo z Lehu. Ve středu ráno vyráží na cestu zpět domů.

p1040058a.jpg

My vyrážíme dál do Padumu. Autobus tam nejezdí, taxíky jsou od večera všechny plné. Konečně se nám odpoledne podařilo sehnat volný taxík. Pěkně drahý, ale řidič není ochotný smlouvat. Mají tu nějaký kartel nebo co a všichni jezdí za jednotnou cenu 10.000 rupek za auto. Tak se ještě s mladým indickým párem  vydáváme na cestu do Padumu. 250 km a 12 hodin očistce na zemi. Prvních 40 km rozbitý asfalt, pak polňačka, místy tankodrom. Nedovedu si představit, jak to vypadá, když v autě nejsou 4 pasažeři, ale jak je tu běžné 10. Cesta mezi Kargilem a Padumem byla dokončena prý někdy před 10ti lety a každý rok ji trochu poupraví zimní mrazy a na jaře tající sníh. Místy ji opravují cestáři, ale moc nespěchají. Mají práci na celé léto a napřesrok nanovo.

V Padumu jsme ve tři ráno. Řidič staví před prvním hotelem a bezostyšně troubí na celou jedinou zdejší ulici, aby vzbudil hoteliéra. Po krátkých dohadech o místech a ceně ( tady se nám docela hodili naši indičtí spolucestující )  nás přesvědčil, že má plno a ukládá nás ve vedlejším hotelu. Ráno se probouzím pěkně rozlámaný. Postel je proleželá. Když k tomu zjišťuju, jak je špinavý záchod a z vodovodu teče kalná voda, jdeme hledat jiné ubytování. Našli jsme guest house, který patří dva dny vzdálenému klášteru Phukthar Gonpa a po něm se také jmenuje. Zisk z provozu guest housu jde do kláštera. Postel rovná a čistě povlečená, z kohoutku teče pitná voda, není co řešit. Domlouváme se, že večer dorazíme. Tak ještě poslat zprávu na facebook, aby naši blízcí věděli, co se s námi děje. Máme za sebou první týden pobytu v Indii, první  týden v Ladakhu. V internetové kavárně jsme potkali človíčka s logem Kargyacké školy na triku. Jak uslyšel češtinu, hned se s námi dal do řeči. Jeden z českých učitelů – dobrovolníků – David. Je tu i s druhým českým učitelem Adamem, dvěma indickými učiteli a jedním nepálským a samozřejmě s dětmi, protože právě probíhá v blízkém klášteře Karsha festival. Zítra tam jedou. No jasně – jedeme taky!!!!

p1030941a.jpg

Ráno jsme v kempu dřív, než děti stačily posnídat. Za chvíli přijel taxík a jedeme do Karshi. V klášteře jsme brzo, tak jsme si čekání do 13té hodiny zkrátili jeho prohlídkou.  Bylo na co se dívat. Festival začal nástupem mnichů, hrajících na různé hudební nástroje. Pak následovala přehlídka tanečníků v barevných kostýmech a bizardních maskách, zdravice návštěv, modlitby a opět rej masek. Nádvoří, okna i střechy kláštera jsou plné diváků. Místních i nás cizinců. Po třech hodinách se nabití novýmizážitky snažíme dostat do autobusu, jedoucího zpět do Padumu. Školáci čekají na taxíka.

Pomalu se snad díky sirupu od lékárníka z Kargilu zbavuji horečky. Další dva dny trávíme krátkými několikahodinovými procházkami po okolí města, loučíme se s učiteli a školáky – ne na dlouho, za týden bychom chtěli být jako oni v Kargyaku.

p1040118a.jpg

V neděli už se cítím dobře, zítra můžeme vyrazit. Naši kamarádi jsou sice ještě pořád na cestě do Padumu, ale určitě nás cestou dohoní.  Tak v pondělí vyrážíme. Konečně na treku. Celý den po asfaltce a posléze po polňačce. Staví tu silnici, která povede až do Kargyaku. Ještěže se nám podařilo dvakrát stopnout auto. Druhý den ráno u vesnice Dordzong potkáváme Davida, který tu hlídá bagáž, zatímco kolega ladacký učitel shání zaběhnuté koně. Zbytek dne šel David s námi až do kempu v Kalbogu, kde nocujeme. Ráno vyrážíme už sami do Purny, kde v kempu odkládáme batohy a nalehko si jdeme prohlédnout 2500 let starý klášter Phukthar Gonpa, vzdálený asi 2 hodiny cesty. Stál za to. Přišli jsme krátce po poledni, v klidu si ho prohlídli, popili čaj a popovídali si s mnichem a pozdě odpoledne jsme se vydali zpátky do kempu. Další dva dny pokračujeme hlubokým údolím řeky přes vesnice Khasa, Testa, Kuru a Table do Kargyaku, kam jsme dorazili v pátek v poledne. David zrovna vaří oběd, na který nás pozval – rýže s dálem. Odpolední výuka je zpestřená prudkým deštěm, jaký tu čeští učitelé nezažili za celé dva měsíce co tu jsou.

Indické děti chodí do školy i v sobotu, tak ráno musíme brzo vstát a uvolnit jim třídu, ve které jsme nocovali. Výuka začíná modlitbou, po ní děti zpívají indickou hymnu a pak přijdou na řadu základy hygieny – kolektivní čištění zubů. Po takové přípravě se můžou rozprchnout do tříd podle věku a začíná výuka jazyků ( angličtina, ladaki a hindi), zeměpisu, matematiky, vlastivědy a fyziky. Mezi tím jdeme s Adamem opravit vodovod. V poledne dorazili Honza, Markéta a Féja. Setkání je radostné a dlouho do noci si vyprávíme zážitky.  Neděle je ve znamení  5ti hodinového výletu do kravína pro mléko, sýry a výborný jogurt ( žimpo žo) pro celou vesnici, pondělí ve znamení návštěvy významného lámy. Nás návštěva tak moc nebere, tak pomáháme ve škole opravit co je třeba a co můžeme. Dorazili další čtyři čechoslováci, tak je ve škole plno, zas je o čem povídat.

p1040301a.jpg

Host a ryba třetí den smrdí. A protože my jsme na návštěvě už čtvrtý den, musíme vyrazit dál. Cesta nás vede stále nahoru, brodíme dravé ledovcové říčky, škrábeme se do prudkého kopce, až jsme ve středu v poledne stanuli v nejvyšším bodě našeho výletu do Indie, 5090 m n.m. vysokém sedle Shingo - La. Odtud už vede cesta jen dolů. Nejprve ještě kus pěšky a stopem do Darchi, pak taxíkem do Manali a odtud po uvolnění sesuvy zatarasené cesty autobusem do Delhi.

 

Ladakh mě dostal. Svými lidmi, kteří přestože žijí v drsných podmínkách, z našeho pohledu bez základních potřeb, jsou stále usměvaví, přátelští a vstřícní, svou přírodou, která přestože je kamennou pouští ve výškách na 3500 m n.m. s několika málo oázami podél bystrých říček, je krásná a drsná zároveň, svým klidem a tichem bez shonu a hluku euroamerické rádoby civilizace a svou historií a duchovnem, ukrytým v tisíce let starých klášterech. Určitě se sem rád vrátím a doufám, že mi to nebude dlouho trvat.