Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. 2. 2016

Thajsko trochu jinak I.

Tak konečně je to tady! Den D a my vyrážíme na dlouho plánovanou cestu do Jihovýchodní Asie, také nazývané Indočína, do její asi nejnavštěvovanější země, Thajského království.

 

Když říkám my, myslím mě, moji ženu Janu a naše kamarády Jitku, Tomáše, Radku a Jirku. Do Thajska se vydáváme na trošku pro tuto oblast neobvyklou cestu. Plánujeme ze tří týdnů strávit 5 dnů v Bangkoku, 12 dnů na plachetnici křižovat Andamanské moře mezi ostrovy pod Phuketem a zbytek času prospíme v dopravních prostředcích. 

Je poslední lednový pátek večer a my se scházíme na pražském letišti. Neobvyklost cesty začala už tím, jak jsem v listopadu kupoval letenky. Našel jsem let za pro nás přijatelnou cenu přes Bělehrad a Abu Dhabi. Jenže! Když jsem zadal, že chci letenky pro 6 lidí, nabídlo mi to jen jednu. Pro mě, napsal jsem se na první místo. Dobrá, koupím si nejdřív pro sebe, pak ostatním. Další pokus pro 5 mi nabídl letenku pro Janu. Taky jsem ji koupil. Poslední pokus už vyšel a koupil jsem letenky pro zbylé spolucestovatele. Asi z tohoto důvodu jsme s Janou při odbavovaní dostali každý místo v jiné části letadla a navíc Jana nedostala palubní lístek z Abu Dhabi. Asi už nezbylo místo v letadle. Máme si to vyřešit na místě s leteckou společností. Docela nás to rozladilo, ale to jsme netušili, že to byl jen začátek, který vyvrcholí skutečně až na samém konci :-).

Natěšení na exotické zážitky jsme brzy překonali chmury a procházíme kontrolními rámy a poslušně čekáme u gatu. V ten správný čas se brána otevřela a pustila nás na letištní plochu do autobusu. Napáskovaní v autobuse nedočkavě pozorujeme opozdilce a loudy. V hale už nikdo nezbyl, ale autobus pořád nějak nemá chuť nás přesunout k letadlu. Na co čekají? Těším se na whisky a sendvič !?!

Po několika dlouhých minutách přišel pracovník letiště, který nás před dvěma hodinami odbavoval a požádal nás, abychom se zas v klidu vrátili do čekárny. V Bělehradu je tak špatné počasí, že tam naše malé letadlo nemůže přistát. Musíme chvíli počkat. 

Čekáme. Informaci nám zakrátko potvrdila paní z reproduktoru v hale a oznámila, že další informaci se dozvíme za dvacet minut. Dvacet minut na pražském letišti uběhne za třicet pět minut na našich hodinkách. Nic se nezměnilo, čekáme dalších dvacet minut. Tipujeme, jak dlouhé budou tentokrát. Většina spolucetujících se začíná mračit. Ne tak my. Jana odkudsi ze svého batůžku vytáhla zázračnou 100mililitrovou lahvičku na oční kapky naplněnou kapkami doma míchanými. Z karibského rumu a zázvoru. Začínáme přípravu našich těl na asijskou stravu dezinfekcí žaludků. To nám těch dvacet minut tentokrát uteklo !!!

Další informace už tak příznivá není. Počasí se nezlepší, takže odlet do Bělehradu se odkládá na zítra ráno. Sraz v 8 hodin u odbavení, zavazadla si můžeme ( musíme ) vyzvednout dnes na páse. Fronta u informací nám dává čas strategicky naplánovat další postup. Ze všech možných variant se nám zdá nejlepší dát si večeři v letištní restauraci a přespat v hotelu na letišti a ráno před odletem si dát pořádnou snídani, abychom vydrželi útrapy dalšího cestování. Vše na účet - koho? Asi letecké společnosti. 

Kdo by to byl řekl, že naši první noc společné dovolené v Indočíně prospíme v hotelu na pražském letišti. Ráno je moudřejší večera, zítra spíme v Abu Dhabi. 

Tak dobrou!